Pohádka

Rytíř Volfhart a květ, který rozkvete jen jednou 

Kdysi dávno, když hrad Volfštejn ještě stál celý a z jeho věže bylo vidět až k obzoru, žil na něm rytíř jménem Volfhart,pán ze Svojšína. V erbu nosil vlčí hlavu – a říkalo se, že má odvahu i čich jako vlk. Volfhart nevládl velikému panství, ale vládl s rozumem a spravedlivě. Z jeho hradu bylo vidět až na louky a hvozdy, a lidé ho ctili nejen pro jeho sílu, ale i moudrost. 

Nejvíc však miloval svou mladší sestru, která pro svou milou a pohodovou povahu dostala jméno Selanka. Jednoho dne ale Selanku postihla podivná nemoc. Chřadla, a ani nejlepší léčivé byliny nepomáhaly. Volfhart nasedl na koně a vyjel hledat pomoc široko daleko. 

Nakonec dorazil až ke klášteru Kladruby, známému svou učeností i tichem mezi zdmi. Tam našel starého mnicha jménem Prokop, který znal příběhy tak staré, že je dnes už připomíná jen šepot kamene. "Zachránit ji může jen květ, který rozkvete jednou za sto let," pravil Prokop. "Najdeš ho na tajemné louce pod vaším hradem. Ale rozkvést dokáže jen tehdy, když ho probudí voda z jezírka. A ne jen tak ledajaká."

 "Kde ji mám vzít?" ptal se rytíř. "Uprostřed lesa jsou kaolínová jezírka, kde voda svítí jako měsíc. Ale abys mohl nabrat její kouzlo, musíš ji nejdřív probudit – kamenem z Vlčí hory. Vyber takový, který tě sám osloví, a vhoď ho do jezírka. Až tehdy voda promluví." 

Volfhart nezaváhal. Vystoupal na Vlčí horu, která bývala kdysi sopkou, a mezi jejími sopečnými kameny našel jeden – tmavý, lesklý a na dotek teplý. Věděl, že je ten pravý. U jezírek pak kámen vhoďil do vody. Ta se rozzářila, tiše zabublala a z hladiny vystoupila jemná pára jako dech něčeho starého a mocného. 

Rytíř nabral vodu do číše a spěchal zpět na louku pod hradem, kde kvete vstavač. Byl tam – jediný, mezi rosou a trávou. Polil jeho kořeny vodou z jezírka – a vstavač se rozzářil. Když ho položil k Ludmile, ta se poprvé po týdnech pohnula a usmála. 

Říká se, že na památku té noci chránil Volfhart vstavačovou louku až do konce svých dní. A že kameny z Vlčí hory si uchovaly kapku onoho kouzla. Kdo dnes najde takový kámen a vhodí ho do jezírka, může si přát – ale přát si musí pro druhé. Jen tak hora naslouchá.